Cochcárna

Tatrman z Bigasovy Cochcárny

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Poživačný a mimořádně arogantní soudce Petr Man (Tatrman) z prózy Jiřího Bigase Cochcárna je příkladem člověka, který nedokázal odolat svodům a nástrahám „nové“ doby.
Bigasova Cochcárna (2012) patří stejně jako Vieweghova Mafie v Praze nebo Haklova Skutečná událost mezi prózy „docházející trpělivosti“. Autoři, kteří se přímému pojmenování nešvarů ve společnosti spíše vyhýbali a věnovali se – každý po svém a na jiné umělecké úrovni – „svým“ tématům, na začátku našeho desetiletí už ztratili trpělivost a pocítili potřebu se vyjádřit k otřesné politické kultuře, korupci a klientelismu v Čechách. Jak jinak také může spisovatel vyjádřit svou nevoli a znepokojení?
Jiří Bigas byl do vydání Cochcárny považován za spíše nenápadného, intimně laděného prozaika: jeho dosavadní prózy (Kdo se dotkne duhy, 1987, Vrahovice 119, 2009, Místečko, 2010, Supl, 2011) byly zasazeny do venkovského prostředí jižních Čech a zkoumaly osudy „obyčejných“ lidí na pozadí moderních českých dějin. V Cochcárně Bigas zužitkoval svá studia práv i zkušenosti ze svých „pražských“ let, kdy mohl zblízka sledovat, jak snadno vydělané peníze mění charaktery. Na postavě zkorumpovaného Tatrmana Bigas postihuje epidemii arogance, která na počátku nového tisíciletí postihla Čechy. Petr Man je prototypem „ohroženého“ člověka: v dětství vysmívaný obtloustlý premiant (Mastík, Buřtík), v dospělosti vystrašený právník, ochotný přizpůsobit se „potřebám“ doby, po „revoluci“ soudce žijící nudným, nezajímavým životem – ovšem jen do chvíle, než zjistí, jak snadno může přijít k velkým penězům. V tu chvíli se z ušlápnutého měšťáka stane „nadčlověk“, který pohrdá vším „póvlem“, který kolem sebe vidí. Když se napije, tryská to z něj jako láva:
„Já-já, já vám říkám, já si budu dělat, co chci!“ Už nikdy na kolenou. Skoro blábolil, jak se mu jazyk zamotával. „Dělám si, co chci! Žiju si, jak chci! Říkám si, co chci! Můžu si dovolit všecko!“ Jako by ho začala zmáhat smrtelná únava. „A komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí.“ To je moje evangelium, evangelium podle Tatrmana. „Všechny si vás můžu koupit!“ Vytáhl z kapsy hrst bankovek. „Můžu si koupit vás všechny, všechny s holou prdelí!“ Vykřikl. „Hospodo!“ A potom s očima zalitýma krví nadával vrchnímu. „Ty ne, ty starej sráči, to ať sem raději příde ta holka, ta veselá v rozkroku. Slečno, káčo pitomá, eště jednou dokola!“ (s. 76)
Cochcárna je drsnou a nekompromisní prózou, nikoli však politickým pamfletem. Bigas čtenáři nedává nic zadarmo: volí nelineární roztříštěnou kompozici, která odpovídá duševnímu stavu vypravěče. Jeho „Tatrman“ svůj životní příběh sepisuje v psychiatrické léčebně v rámci léčebné terapie, unavený, zmatený a pod silným vlivem medikamentů. Zpočátku se mu psát ani nechce, protože dobře ví, že „život Petra Mana je posraný příběh…,“ ale nakonec se rozepíše. Výsledkem je mix vzpomínek na dětství a očistné zpovědi, v níž se Man postupně proměňuje z bázlivé nuly v poživačného sobce a v souvislosti s vypitým alkoholem a spolykanými prášky postupně ztrácí soudnost a smysl pro realitu. Bigas dobře ví, že se pod jeho arogancí skrývá špatné svědomí, i to, že je tu přímá úměra: čím rychleji a čím méně poctivě člověk peníze vydělá, tím větší má potřebu se povyšovat…
Velmi pozoruhodný je závěr prózy. Příval slov, jimiž Bigas čtenáře zahlcuje, není jen uměleckým obrazem nitra šílené duše, ale především velmi nelichotivým zpodobněním naší současnosti.

Autor: Jiří Zahradnický, Moderní revue pro současné umění, 3. 3. 2014

Evangelium podle Tatrmana

Pane, dej, ať máme dostatek blahobytu, ať můžeme utrácet více a naše srdce jsou naplněna touhou vlastnit víc – asi tak by zněla modlitba dnešní společnosti. Jak ale soudit její nenasytnost, když nenasytný je sám soudce?
„Naše generace je podělaná generace, pro nás převrat přišel buď moc brzy, anebo moc pozdě, sotva jsme si stačili zlomit páteř se státostranou, už to bylo na nic a měli jsme si ji začít lámat znovu,“ říká hlavní postava románu Cochcárna, Petr Man, požitkář a bonviván, jinak také soudce městského soudu v Praze. Zdá se totiž, že když se narodíte ve špatné době, která jasně vymezí směr vaší cesty – odmala jste vedeni k víře, podle přání rodičů se oženíte, podvolujete se režimu, ohýbáte hrb a držíte krok – je nad vámi ortel „posraného“ života již dávno vynesen. Nebo snad ne?

Doktore, já jsem si posral život

V páté knize Jiřího Bigase si hlavní hrdina na svůj život kydá hnůj po svém. Petr Man se vypracoval z premianta, pionýra a věřícího na obtloustlého úplatného soudce-ateistu, který má tolik peněz, že by se v nich mohl koupat. Zároveň však žije tak fádní život, že kdyby zemřel, pes by po něm neštěkl (leda snad ten, kterého by se týkalo dědické řízení).
Jenže hrdina se svým údělem není smířen, revoltuje. Křesťanská krize v něm kulminuje v absolutní protest proti všem tisíciletým hodnotám, které doposud přijímal. Už nikdy zpovědnice, už nikdy na kolenou, podle paragrafu cochcárny (neboli kdo co chce) se osvobodil a odsoudil k doživotní rajské blaženosti, poživačnosti a sexuálnímu predátorství. Přestal se bránit všem pokušením – stránkám sebe sama, které celou dobu schovával pod nánosem křesťanské pokory a hrůzy z věčného zatracení. Bigas svého hrdinu vykresluje jako typického představitele současné nezřízené společnosti, která jen bere a neumí dávat. Žije ze senzací, barevných stránek časopisů a nepřipouští si jakoukoli zodpovědnost. Když žijete v době, která se programově staví jako vytržená ze všech pout, respektujíc pouze jakási pokřivená pravidla, zdá se být téměř přirozené chovat se bez ohledu na to, co by se mělo.

Žádná pravidla neplatí

Petr Man nedokáže nést následky své svobody, a tak své činy a choutky svaluje na Edelmana-Tatrmana, své alter ego, příbuzného či snad přízrak z dětství? Je tak snadné žít život někoho jiného: To ne já, to Tatrman. Jak osvobozující a zbabělé motto. V léčebně pro duševní poruchy, kde se hrdina nachází, se ze svých vzpomínek v rámci terapie vypisuje. Otázky ošetřujícího lékaře působí jako nepolevující memento, které ho nutí ohlédnout se za TatrManem, vynést rozsudek a udělat tečku za sebelítostným životem, útěkem před zodpovědností a sebou samým.
Samotné vyprávění je rozdvojené, ich-formu střídá er-forma, oba charaktery se prolínají, ač vše koná jedna fyzická schránka. Tento lehce nepřehledný styl, který střídá vnitřní monology s přímou řečí mrknutím oka, může být zprvu velkou bariérou v plynulém čtení, ale autorovi dává do rukou mocnou zbraň – zahání čtenáře do kouta, kde se zarputile ptá a přemítá, čí život žije hlavní hrdina, co je ještě pravda a kde už nastává hranice mlhavé lži, co je dílem hrdinovy fantazie a co se skutečně událo? Rozpolcenost hlavního hrdiny se tak nechtíc přenáší i na čtenáře a nekončí ani po dočtení.
Výsledný ortel tak zůstává na bedrech čtenářových. Je vinou být poslem své generace, přizpůsobit se a podlehnout kouzlu peněz? Či je vše jen snůškou slov bláznovy ukolébavky? Nebo je to vše jen další stránkou v obrázkovém magazínu? Babo, raď.

Autor: Dáša Beníšková, Nový prostor, 13. 6. 2013

Sviňa soudce si posral život

Bigasova próza pracuje s reáliemi, které podle autora charakterizují přítomnou dobu, tedy počátek nového tisíciletí v bezbožné zemi, která má za sebou bezútěšné budování komunismu a nyní dospěla k přesvědčení, že svoboda je urvat si, co se urvat dá. Přesto není prózou společenskou, ale spíše psychologickou, signálem čehož má být její věnování Ladislavu Fuksovi.
Ve skutečnosti jsou ovšem literární kořeny Bigasovy inspirace starší: odkazují do třicátých let minulého století, kdy obdobné romány psávali Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský či Václav Řezáč. A jsem si skoro jist, že autor na tento typ literatury navazoval zcela racionálně, se smyslem pro motivickou, tematickou i myšlenkovou parafrázi.
Přímou spojnicí s dávnou podobou žánru je ústřední figura Bigasova textu, tedy postava inteligentního muže, jehož jeho amorální egoismus přivede až k šílenství. Tato postava, autorem pojmenovaná Petr Man, je na prvních stránkách knihy představena jako pacient psychiatrické léčebny pokoušející se prostřednictvím deníkových zápisků vyrovnat s nepříjemnými otázkami lékaře, který jej nutí rekapitulovat život, poznat sám sebe a vyrovnat se s vlastními myšlenkami a činy. Zdroj Petrovy nemoci přitom může spočívat v jeho dětství, v prostředí produkujícím duševní rozdvojenost, neboť už odmala musel vyhovovat nejen nárokům pana faráře, ale i požadavkům školy, pionýrské organizace a dalších mocenských institucí komunistického státu. Vyrůstal navíc v rodině, v níž každý žil podle jiné víry. Díky autorovu záměru dát jednotlivým figurám obecnější rozměr tak Petrova babička reprezentuje tradici židovskou, matka bigotní katolicismus (jako reakci na holocaust) a otec nevšímavou bohapustou poživačnost. Přirozeným výsledkem takové výchovy je přizpůsobivost, konformismus, pokrytectví a prospěchářství.

Čtenářova nejistota jako cíl vyprávění

Jakkoli tedy Petr Man může být vnímán i jako oběť prostředí, ve střední části románu je vykreslen jako naprostá lidská a morální nula: úplatný a zkorumpovaný soudce, jenž si nahrabal miliony, kariéristický sobec, jenž je schopen kohokoli podrazit, a nepříjemný společník, jenž se za všech okolností chová jako hovado. Součástí Petrova portrétu a jeho narůstající psychické choroby je ovšem také závislost na prášcích a též na sexu, nejlépe placeném a perverzním. Není divu, neboť se z autorovy a matčiny vůle oženil s asexuální katoličkou, která se pohlavního styku děsí. Kdesi z hloubi literární tradice takto do Bigasovy prózy vstupuje erotika potemnělých uliček a freudovské motivace.
Při vykreslování Petrova portrétu Bigasovo vyprávění přechází z první do třetí osoby, jenže čtenář nadále nemá jistotu, že se vše skutečně odehrálo tak, jak je to tu popsané. Text románu je totiž záměrně vystavěn jako série tajemství, na která nelze nikdy dostat jasnou a definitivní odpověď. Jakékoli čtenářovo poznání je proto vzápětí zpětně zpochybněno — a výjimkou nejsou ani ty pasáže, v nichž jsou předváděny Petrovy zločiny, například brutální vražda dvou souložících milenců. Ani u těch nemá čtenář jistotu, že se skutečně staly.
Syžetová stavba Bigasova románu je založena na rafinovaném použití několika atraktivních motivů a postupů, které mají příběh narativně znejasňovat a významově otevírat. Nespolehlivý je tak i popis okamžiku, kdy se nemocný Petr Man odhodlává k sebevražednému skoku z vyšehradské skály. Autor totiž počítá s adresátovou dedukcí, že to byl právě tento čin, který hrdinu přivedl na psychiatrii, a zanedlouho proto naznačí, že vše bylo možná úplně jinak: možná, že někdo opravdu skočil a možná to byl někdo úplně jiný… Řečeno jinak, Bigas vědomě využívá adresátovy „naivity“ k tomu, aby před něj kladl nová a nečekaná překvapení. Věří totiž, že čtenářova nejistota a neschopnost zrekonstruovat vyprávěný příběh dokáže zplodit tázání, a tedy také hlubší význam.
Recenzent je tak postaven do pozice toho, kdo musí váhat, co ze svého čtení románu ještě odhalit a co má spolu s autorem utajovat, aby nekazil překvapení. Pokud tedy chcete Bigasovu prózu vnímat vlastníma očima, přestaňte prosím ihned číst tuto recenzi.

Man aneb hra s dvojníky

Nejvýraznější z užitých atrakcí je promyšlená práce s motivem dvojníka — tedy retroprvek s dlouhou literární minulostí, jenž je specifickým zpochybněním lidské individuality. Neboť to, že existuje někdo jiný, kdo je stejný jako já a zároveň úplně jiný, vnímáme jako přímý útok na jedinečnost osobnosti.
Dvojnictví je v Cochcárně užíváno důsledně, například i hrdinova milenka je tu představena jako dvojjediná: jako andělsky líbezná Lucinka i jako ďábelsky sprostá Lůca. Nicméně tím, kdo tu naplno zápasí se svými druhým Já, je schizofrenní postava Petra Mana. Začíná to docela „srozumitelně“: rozdvojením člověka (Manna?) na dobrou a zlou osobnost. Součástí Petrovy psychické nemoci je, že má strach ze svého skrytého a nekontrolovatelného „Hydea“, kterého si pojmenoval Tatrman.
Jenže Bigas jde dál a příběh komplikuje existencí ještě jednoho dvojníka: postavou dávného spolužáka Edelmana. Zatímco Petr Man byl premiantem, Edelman je navzdory svému jménu (edel = ušlechtilý, drahý, vzácný) vykreslen jako idiot a dement s vodnatou hlavou. Oba jsou přitom nerozlučitelně propojeni, a to nakonec i tím, že — jak časem vyjde najevo — byli synové téhož otce. A je jen na čtenáři, nakolik uvěří Manovu přiznání, že jej jeho vyrovnávání se s Edelmanem jako se svým druhým a nepříjemným Já dovedlo až k tomu, že jej zabil.
Petr Man, Edelman a Tatrman tvoří v Bigasově Cochcárně sémanticky složitě propletenou trojici. Písmena „-man“ má však ve jméně i lékař, který Petrovým přiznáním nevěří a přesvědčuje jej, že všechny jeho ošklivé činy jsou jen v jeho mozku. Petr mu důsledně říká Šaman. A jestliže na počátku románu Šaman vystupuje jako ten, kdo vyprovokovává hrdinovu sebereflexi, na konci románu se už mění v nemilosrdného soudce: „To vy, vy sám jste Tatrman, chamtivý a nenasytný tatrman, který si vymyslel a zařídil vlastní soukromý svět k svému obrazu, podle svého sobeckého evangelia. Prohrál jste svůj boj dobra se zlem.“

Dialektické“ efekty

Autorův text zde dospívá do fáze, kdy by si měl čtenář uvědomit, že Petr možná není v psychiatrické léčebně a tato slova nepronáší lékař, ale autorita daleko vyšší, personifikující nadosobní Řád, jehož se hrdinovi románu a celému současnému světu žalostně nedostává. Napovídá to ostatně také poslední scéna příběhu, v níž Šaman (stejně jako kdysi Petrův otec) listuje obrázkovým magazínem, ovšem s tím rozdílem, že on vnímá bídu všeho lidstva, o němž se tam píše: „… čte o všech zdrcujících vítězstvích a slavných porážkách a nekonečných triumfech sobectví a všude kolem samé laciné pozlátko a navoněná špína a zmatek, zmatek, zmatek, zmatek jako nekonečná párty, všelidová veselice s lidovými tanečky, mše za zemřelé, kteří ještě žijí, a za živé, kteří jsou jako mrtví…“ A Šaman se tak dočte až k poslední novinové zprávě — k pointě, která má podle autorova přání v samém závěru románu zcela změnit adresátovo vnímání přečteného. Proto ji neprozradím.
Mohu ale konstatovat, že ji autor opět zkonstruoval na základě „dialektického“ předpokladu, jenž prostupuje celé jeho psaní, totiž představy, že mechanickým přiřazením dvou prvků, jež jsou vzájemně v rozporu, automaticky vznikne myšlenka. Vyšší kvalitu mají zrodit čtenářovy rozpaky nad tím, že se teze a antiteze vzájemně vylučují. Ilustrací toho může být věta následující bezprostředně za výše citovaným ostrým odsudkem Tatrmana: „A jestli jste někoho zabil, tak jedině sám sebe, vlastně to dobré v sobě, zabil a zabíjel jste celou tu dobu Tatrmana, to jediné lidské, co vám zbývalo…“ Tak, kdo je Tatrman? Ten chamtivý a nenasytný? Nebo to jediné lidské? Nevím a autor nejspíše také ne.
Bigasova próza je slušně napsána a v kontextu současné literatury je výjimečná racionální prací s motivy a významovou kompozicí. Na druhé straně však vnímám, že mnohé je v ní především na efekt: spíše v důsledku snahy zaujmout nečekaným trikem než jako výraz nutnosti něco sdělit.

Autor, Pavel Janoušek, autor je literární kritik, Host, 11. 6. 2013

Bláznova zpověď, nebo román o našem bytí?

Zpovídajícím se a současně vypravěčem nové prózy Jiřího Bigase Cochcárna je předseda trestního senátu městského soudu JUDr. Petr Man, sám sebe nazývající Tatrmanem.
Nejdříve jedničkář, a proto přehlížený premiant, po krutých zkušenostech milované babičky z Terezína i Osvětimi katolík, zároveň i ateista. Ve své době pionýr i jidáš, komunista i věřící nevěřící, jak označuje sám sebe. Naučil se hrbit, držet hubu a krok, a hlavně splynout s ostatními, kádrují ho mladší kolegové, kterým sudičky nadělili pragmatičtější svět reklam a dluhů řízených neviditelnou rukou trhu stejně nespolehlivě jako státním plánem nebo vůlí boží.
Bigas, zkušený novinář a pilný prozaik, sledoval v románu Vrahovice 119 cvrkot v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, v románu Místečko zase nahlížel do kuchyní i postelí obyvatel maloměsta. V próze Supl vnímal komorní příběh dvou mužů a jedné ženy, tří učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě.
Co je Cochcárna? Bláznova zpověď, kdy čtenář hledá zářivé perličky pravdy mezi pískem drhnoucí sebelítosti, nebo reportáž o útěku jednoho člověka před sebou samým?
Kde vlastně hledat radost v prostředí, v němž nad všechny zákony platí zákon sobectví, kde krása a čest jsou na prodej jako jediný kapitál a vzdělání k smíchu a slušnost na smetišti a herečky vaří a zpěvačky neumějí zpívat, ale bez ostychu vyprávějí o postelových románcích, svých porodech, potratech, vlastně o banálních životech?
Bigas napsal napůl tajemný příběh, kdy čtenář sám musí rozhodnout, kdo je dr. Man i co je v tuto chvíli důležité a co se zítra stane pouhým stínem na zdi.
Celkové hodnocení 85 %

Autor: František Cinger, Právo, 5. 4. 2013

Edelman - Tarman

Zdání může klamat. Lidé, působící navenek sebejistým dojmem, jsou uvnitř často nejistí, o to více se snaží slabost kompenzovat vnější tvrdostí a bezohledností. Pokud budeme sami k sobě upřímní, musíme si to přiznat. Ne, že by nám takové poznání k něčemu bylo, pouze v romantických filmech se hlavní hrdina vypne k nevídaným výkonům poté, co se vyrovná s vlastní slabostí. Cochcárna spisovatele Jiřího Bigase o lidských nejistotách nevypráví tak optimisticky ani romanticky.
Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný titul, je možné, že některým bude evokovat cosi neslušného. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam hovoří o nošení masek. K tomu se ale dostaneme později. Slovo cochcárna je ve skutečnosti vytvořeno spojením „dělat si, co chceš“. Bylo v určité době minulého režimu s oblibou používáno v případech - velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé v nich si dělali co chtěli. Hlavně, že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.
Soudce Petr Man je pacientem psychiatrické léčebny. Doktor Šamánek v rámci terapie trvá na tom, aby si své myšlenky zapisoval. Prostřednictvím zápisků do útlých sešitů se soudce dostává hlouběji do svého nitra a bere s sebou i čtenáře. Při této cestě naráží na několik momentů, které formovaly jeho život. Prvním je hluboce věřící rodina, jejíž víru posílilo i to, že všichni přežili koncentrační tábor. Jim dává život ve víře smysl – jak by mohli přežít, kdyby nad nimi nedržel svou ochrannou ruku Bůh? Petr takovou zkušenost nemá, pro něj je Boží existence něčím abstraktním, postava kněze, jenž mu v dětství měl spojení s Bohem zprostředkovávat, se ve soudcových vzpomínkách redukuje na protivného starého muže, kterého při zpovědích zajímá jen to, jestli „na sebe nesahal“. V dětské duši vzniká podivná představa laskavého Boha nechávajícího trpět duše ve věčném zatracení za jakýkoliv malý prohřešek. Jediné, co Petra nutí k pravidelným návštěvám kostela, je rodina a myšlenka „co by tomu řekla bibinka“. Bibinka je dětská zkomolenina slova babička. Rodinná tradice Petra vede ke sňatku s katoličkou, jejich manželský život je pro něj naprosto neuspokojivý.
Petr Man není typ věřícího člověka podle obrazu, jaký by nám církev ráda prezentovala.
Jeho základní charakteristikou je poživačnost - v dětství potlačovaná - později narůstá do extrémních rozměrů. Jeho povolání mu k tomu dává prostředky a zároveň ho vystavuje pokušení, kterému bez dlouhého uvažování podléhá. Bere úplatky za odkládání a průtahy, zajišťující některým lidem beztrestnost. Peníze mu dávají iluzi, že si může všechno a všechny koupit. S pocitem moci přichází arogance, ale také deprese. Má vše, ale nemluví s ním Bůh. Obraz dialogu s Otcem v něm zůstává jako reziduální představa, kterou není s to intelektuálně modifikovat. Další momenty vedoucí k soudcově pobytu v psychiatrické léčebně se v zápiscích objevují vzápětí. V jeho životě se objevuje milenka, krásná, svůdná, zároveň vulgární a rozporuplná tak, že ji říká Lůca a Lucinka, dvě ženy v jednom těle. V Petrovi vzrůstá agresivita, vytryskávající v podobě napadení prostitutky, kterou téměř zabije.
Ani napadení prostitutky není posledním impulsem k soudcově umístění do psychiatrické léčebny, ale nemusíme celou tuto cestu absolvovat společně. Jiří Bigas vytvořil antihrdinu, soudce přežívajícího z jednoho režimu do druhého, pro kterého je práce pouze formálním zdrojem velmi dobré obživy a moci nad jinými lidmi. Od dětství je deformovaný nucenou vírou, pro kterou nemá ve své duši místo. Víra pro něj znamená život na kolenou, peníze cestu, jak se z kleče zvednout. Takový okamžik není jen otázkou peněz, ale i rozhodnutí a odhodlání se osvobodit. Petr Man ale takový krok duševně nezvládá, chybí mu pokora a místo vnitřní svobody obrací svou agresi proti celému světu a nakonec i proti sobě.
Petra Mana doplňuje blíže neurčená postava Petra Edelmana. Autor nechává skutečné spojení obou Petrů na fantazii čtenáře. Jen naznačuje, ale je to chabá nápověda, protože Edelman vystupuje v knize pouze prostřednictvím Mana, ten o něm říká, že je duševně zaostalý, že ho zabil, že na něj spolužáci pokřikovali Edelman – Tatrman. Čtenář takové řeči nemůže brát jako zcela důvěryhodné. Jinou nápovědu může čtenář, stojí-li o to, najít v německém překladu slov man a edel.
Vztah Mana a Edelmana Bigasovu Cochcárnu doplňuje a ozvláštňuje, není nosným prvkem, důležitá je osobnost hlavního hrdiny. Něčím je tuctový, něčím je zvláštním. S lidmi, dávajícími na odiv svou moc a své peníze, se setkáváme neustále. V hloubi duše doufáme, že peníze ani moc nikomu štěstí nepřinesou a arogance se vrátí zpět jako bumerang. Snad na to věří i Jiří Bigas, a jeho kniha je vyjádřením jeho víry.
Knihu Cochcárna vydalo nakladatelství Dauphin.

Autor: Jiří Lojín, Vaše Literatura.cz, 26. 3. 2013

Portrét papalášské nákazy

Drobný příspěvek ke stavu české společnosti

Zatímco očekávané romány zavedených autorů, po nichž se vrhají kritici bezprostředně po vydání, přinášejí často zklamání, méně známí spisovatelé mohou naopak popsat to, čeho se v první lize nedostává. Tak je tomu například v novele Jiřího Bigase (57) Cochcárna.
Autor svůj první soubor povídek Kdo se dotkne duhy napsal již v roce 1987. Ovšem poté, co odmítl převzít normalizační ocenění Svazu českých spisovatelů, Cenu Jiřího Wolkera, se šance na vydání další knihy snížila na nulu. Nová doba Bigase zavála přímo na Hrad, kde pracoval jako zpravodaj Václava Havla. Poté vystřídal řadu zaměstnání v publicistice, neminul hlavní deníky, ani bulvár. Po letech, v roce 2009, se vrací k literatuře povídkovou knihou Vrahovice 119. V rychlém sledu následuje též povídkové Místečko (2010) a román Supl (2011). Všechny Bigasovy texty se vyrovnávají s poválečnými dějinami perspektivou Sudet, „obyčejných lidí“ žijících na venkově mimo centrum událostí hýbajících dějinami, ale zároveň v přísně střeženém prostoru v blízkosti železné opony. Supl se pak zanořuje do časů sametové revoluce.
Nová kniha Cochcárna se bez ukotvení v totalitě taktéž neobejde, ale její hlavní zájem se soustředí na chorobný typ postavy přežívající v současné společnosti. A současnost, to je téma nejtěžší. Neodleželé, bez literárně estetizovaných předobrazů, naopak zastřené jazykem médií a sváděné na scestí povrchní interpretace vnějškovými, ač křiklavými atributy naší dynamické doby. Příkladů ztroskotání ve snaze popsat patologii dneška lze najít celou řadu, například v románech Boletus arcanum Miloše Urbana či Mráz přichází z Hradu Michala Viewegha, podobně se s pohledem pod povrch jevů míjí i Petra Hůlová ve svých posledních novelách.

Dědictví aneb…

Bigasova Cochcárna sice není kýženým tvarem společenského románu ze současnosti. Jedná se o komorní novelu, jejíž páteří i masem je psychoterapeutická zpověď hlavního hrdiny, soudce Petra Mana. Přesto se autorovi v drobnějším žánru daří zachytit obraz mysli, který ve své patologii představuje typ papalášství, jenž často podněcuje současnou otrávenost poměry. Nikoli karikaturu, ale symbolicky hyperbolizovanou analýzu mentality kariérního komunisty, který dokázal pohodlně prosperovat i v porevolučních časech.
Počáteční dějové východisko novely, kdy lékař ponouká nově hospitalizovaného pacienta Mana, aby se „vypsal“ ze svých traumat, tvoří odrazový můstek pro stále hlubší pád do nitra postavy. Před čtenářem se začne rozvíjet obludný portrét. Vzhledem k tomu, že se nacházíme na psychiatrii, osobní anamnéza zbytnělého ega počíná v dětství. Sebepochybnosti otylého chlapce, který se ve škole začne stydět za svého mentálně zaostalého kamaráda ze sousedství, vykvasí z komplexu dobové atmosféry padesátých let i chladného vztahu otce k synovi. Metamorfózu Manovy osobnosti lze ve zkratce popsat jako cestu ze strachu z pekelných vidin podnícených věřící matkou a babičkou k uchýlení se k optimistické masové vizi komunistické ideologie.
Man se stane poslušným stranickým pěšákem a komunistickým soudcem – částečně z nedostatku odvahy, částečně z oportunismu. Jako typ poslušného sluhy moci se posléze ocitne v polistopadové éře. Paradoxně ve chvíli, kdy nemusí být obezřetný vůči všemocné straně, se v něm uvolní stavidla chtivosti naplno a veden primitivní představou svobody coby rvavé soutěže bez pravidel o materiální statky se začne chovat ještě amorálněji. Konečně totiž může mít všechno, všechno, co chce.

Raná verze svobody

Tak jako Bigas sugestivně proměňuje zaostalého kamaráda z dětství postupně v utajeného nevlastního bratra až k popření jeho reálné existence – jež se nakonec vyjeví pouze jako Manova frustrace ze sebe samého –, tak jeho mamonářství a aroganci nechává přerůst do sexuální a násilnické roviny, vrcholící vraždou a pokusem o sebevraždu. Man je absurdní děsivou nadsázkou, která literárně vyhroceným dějem odkazuje k typu osobnosti bezskrupulózního mocného a zkorumpovaného sobce, jenž paradoxně není schopen žít svobodně, aniž by se z toho zcela nepomátl.
Vyprávěcí strukturu textu nese sice er-forma nezúčastněného pozorovatele, ovšem coby pojítko mezi dialogem hlavní postavy s psychiatrem. Manovi je tak čtenář velmi blízko, ale není s ním ztotožněn. Psychický portrét skoro dýchá do tváře, mocný soudce z šedé zóny korupce a klientelismu postrádá odtažitost mediálního „obrazce“, není však parodií, přes absurditu dějových výmyků nepostrádá vnitřní ústrojnost. Přestože se autor pouští na tenký led monotematické sebereflexe postavy, dokáže vrstvením a stupňováním motivů a epizod utáhnout čtenářský zájem.
Knize by bylo možné vyčíst jistou míru chaotičnosti časových smyček a motivické opakování, ovšem tady lze přistoupit na optiku „blázna“, který se opakuje a vzpírá se dále vyprávět, přesněji řečeno psát. Jazyk Bigasovy Cochcárny je přesný, jeho poetika syrová, vůči všem postavám nelítostná, jediná slova pochopení najde hlavní postava sama pro sebe. V některých momentech scény nabírají na grotesknosti, případnou směšnost ale tlumí fakt, že působí-li nerealisticky, pak nikoli nereálně. Přece jen se pohybujeme ve světě líčeném postavou pojídající deprex a další psychofarmaka. Veškeré částečně časově zmatečné informace, fantomy a sebeklamy nakonec vyvřou ve zpětné vazbě lékaře. Finále potom představuje litanický text variující reklamní slogany, parodující imperativy konzumního uvažování. Připomíná tím některé trendy v soudobé poezii, jež si říká angažovaná, která zpracovává jazyk každodennosti, médií nebo reklamy.
Zatímco tyto pokusy o angažovanost jsou spíše výsledkem určité částečně generační stylizace ideově se přiklánějící k politické levici, Bigase by z tohoto úhlu pohledu bylo možné přiřadit nanejvýš k pravdoláskařům. Nicméně není autorem tezovité ilustrace, i tu angažovanost je možné cítit v natolik obecné rovině, že ji tak ani nelze nakonec chápat. Není stranická, politická, je jen morální, nikoli moralistní, ač místy zavadí o lehký patos. Cochcárna je temnou groteskou, v jejímž hrdinovi krvelačně hypertrofuje ryze materialistická, majetnická a mocensky se realizující vize svobody, taková, kterou si šikovně osvojily úřednicko-podnikatelsko-politické struktury balancující na hraně zákona. Bigas genezi tohoto typu moci nalézá v normalizačním materialismu. V tomto smyslu je jeho kniha trefnější než mnohé jiné soudobé literární výstřely směrem k vlivným.

Autor: Eva Klíčová, autorka je literární kritička, Respekt, 24. 2. 2013