Supl

969 slov o próze

Přítomná kniha je zprávou o konci socialismu kdesi v (jižních) Čechách. A třebaže od této významné události neuběhlo příliš času a pamětníci pádu vlády jedné strany jsou stále ještě početní, Jiří Bigas ji pojal jako prózu víceméně historickou. Je totiž zjevně přesvědčen, že o dějích, jež se odehrály v druhé polovině roku 1989 a na počátku roku následujícího, musí psát způsobem názorným – tak, aby jeho výpověď čtenářům, kteří to tenkrát nezažili, případně si nic nepamatují, posloužila jako zdroj poznání a především jako jasný hodnotový návod pro současný život. On sám přitom patrně netuší, že literární metoda, kterou si zvolil, je jen nepatrnou transmutací socialistického realismu tak, jak se hojně psával v letech padesátých a sedmdesátých. Neboť i Bigas své zobrazení minulosti opřel o klamnou jistotu, že lidské osudy a charaktery jsou jen ilustrací předem daných výsledků dějinných procesů, a ve shodě s tím při kresbě postav vsadil na jejich přímočarou a ve své jednoznačnosti až nesnesitelnou typizaci.
Ústřední figurou Bigasova vyprávění je Emil, člověk, jehož autor pojal jako personifikaci gorbačovské slepé uličky dějin. Jde o úspěšného mladého muže z kádrově silné funkcionářské rodiny, vychovaného v komunistické víře, jenž si bez socialismu nedovede představit svůj život, stát či svět. Není ale ani slepým dogmatikem beze smyslu pro realitu, ani jedním z početných pragmatiků, kteří komunistickou stranu využívali (jak pamětníci vědí) jen jako kariérní katalyzátor a nástroj moci. Je celou svou duší reformátor, který intenzívně vnímá potíže, do nichž se nefunkční socialismus dostává, a sociální neudržitelnost přítomného stavu. A protože se úpěnlivě drží své rodné komunistické strany, stále doufá, že systém bude možné nějak adaptovat a inovovat a je také odhodlán se pro nějaké dílčí změny angažovat. Autor si je patrně vědom, že tuto figuru vykresluje jako jakési podivné monstrum, což zdůrazňuje také přezdívkou Robot Emil. (Pamětníci vědí, že to je jméno hlavního hrdiny veselého dětského televizního seriálu ze šedesátých let.) Bigasovým záměrem je ovšem tuto ideovou nestvůrku přímo konfrontovat s komunistickou zvůlí. Vysílá proto svého Emila z jihočeského Pětikostelí na ministerstvo školství, aby tam soudruhy upozornil na nutnost změnit výuku dějin. Což mělo – jak nejen pamětníci vědí – stejný smysl, jako kdyby si dnes takto (tamtéž a na totéž) stěžoval kterýkoli jiný učitel, tedy stejný, jako by jej autor poslal rovnou na lampárnu. Takto daleko ovšem Bigas tuto Emilovu cestu nedomýšlí – potřebuje ji jen k tomu, aby svého venkovského hrdinu dostal v pravou chvíli na pražské Václavské náměstí, a to „naprostou shodou okolností“ právě 21. srpna 1989, kdy tam probíhala demonstrace proti srpnové okupaci. Nic netušící a velmi naivní Emil je při ní zatčen a posléze dokonce obviněn z napadení příslušníka VB. Na vlastní kůži si tak může ozkusit všechny ústrky a nespravedlnosti, kterými tehdejší moc častovala politickou opozici, přičemž autor si dává hodně záležet na tom, aby se Emilův komunistický mozek v komunistickém vězení hodně zavařil. A znovu pak, když je Emil po pádu režimu na základě Havlovy prezidentské amnestie propuštěn a vrací se domů, kde je ale vše jinak a on je navzdory svému politickému uvěznění v pozici staré struktury, která absolutně nechápe, co se kolem ní děje.
Emilovým alter egem je ten, kdo za něj po dobu věznění supluje ve škole a kdo jej také pohotově zastoupí v posteli jeho ženy. Tento mladý muž nese jméno Petrklíč, nepochybně proto, že otevírá budoucnost. Na rozdíl od Emila není venkovský balík, ale sebejistý Pražák, který byl do oné jihočeské díry poslán patrně za trest. S Emilem jej ale spojuje to, že i on má ve všem jasno – byť naopak: pro něj je všechno spjaté se socialismem špatně a za všechno mohou především komunisti. I za to, že se děti musí zbytečně, jako cvičené opice, ve škole biflovat Archimedův zákon a další hovadiny. Není divu, že se v Pětikostelí pohotově zapojí do sametové revoluce a stane se jedním z osobností tamního Občanského fóra.
Konceptuálně je Bigasova próza postavena na odlišnosti mezi Emilem a Petrklíčem jako krajními ideologickými typy, fabulačně pak na manželsko-mileneckém trojúhelníku. Tím třetím do party je krásná Eliška, manželem zvaná Trumpetka, milencem Pentlička, přihlížejícím lidem hospodským pak Lištička. Psychologie tohoto stvoření je – stejně jako ostatních postav – jednoduchá: je to především Žena, tedy bytost, která je určena k tomu, aby byla s mužem. Dosti ji tedy překvapí, když se ten její náhle a beze stopy ztratí, a příliš ji ani nepotěší, když se časem ukáže, že sedí v kriminále za politiku. Pocit opuštěnosti ji tak celkem logicky přivede do náruče prvního švarného suplenta, který se namane. Vztah se dvěma muži jí sice dělá trochu starosti, zvlášť poté, co se manžel vrátí, ale vše se nakonec nějak vyjasní. Oba od ní kamsi odjedou a ke všemu vlakem, který kdesi nabourá. To je pravá chvíle, aby těsně před koncem příběhu pocítila, že je těhotná, a symbolicky tak světu na prahu nové budoucnosti dala nový život.
Nutnou součást Bigasova socialistickorealistického panoptika jsou zákonitě také příslušně zkarikované postavy pitomých stranických funkcionářů, nebo naopak figura zlobivého chartisty a katolíka s přezdívkou Šídlo. V pozadí je pak rázovitý, po hospodách vysedávající český lid, který vše bodře komentuje a čeká, jak to dopadne. Čtu-li po sobě, co jsem doposud napsal, začínám mít chvilkami pocit, že by takto mohla být snad zkonstruována i celkem zajímavá próza konfrontující různé mnohostranné podoby bytí a žití v daném čase. Bohužel ale toto není případ Bigasovy knihy. Je-li jedním z úkolů historické prózy oživovat a zpřítomňovat dávné děje, tak Supl způsobem vyprávění, povrchností, polopatičností, jakož i absencí jakékoli zajímavější psychologie spíše umrtvuje vše, co by ze sametové revoluce mohlo a mělo zůstávat i nadále živé a inspirující. Pokud by tedy tato kniha měla být určena čtenářům, kteří ony události neprožili, je dobře, že se jim pravděpodobně vůbec nedostane do ruky a upadne v zasloužené zapomnění. Neboť není větší zločin než rozporuplnost minulosti a mnohoznačnost lidských úkolů prezentovat prostřednictvím série myšlenkových a jazykových frází: prózy, kterou nelze nedočíst bez přeskakování vět, odstavců, stránek…

Autor: Pavel Janoušek, Tvar, 15. 11. 2012

Jiří Bigas: Slíbil jsem Havlovi, že napíšu knihu o naší komunistické minulosti

Ta doba je pro někoho pravěk. Přitom její vliv pociťujeme stále na každém kroku. Takzvaná normalizace, léta padesátá a šedesátá, a hlavně ta předrevoluční končící sametem. Novinář a publicista Jiří Bigas jednou blízko po listopadové revoluci slíbil prezidentu Václavu Havlovi, že o naší době komunistické napíše něco jiného než článek do novin. Slib plní. V těchto dnech mu vyšla už třetí s názvem Supl.
„Brzy po svém nástupu do úřadu Václav Havel řekl, že by někdo měl napsat o naší komunistické minulosti knihu. A pokud to neudělá, že ji napíše sám. Řekl jsem mu, že o tom napíšu, ale nebude to jedna velká kniha,“ říká pětapadesátiletý novinář, publicista a spisovatel Jiří Bigas.
Původem pochází z jihočeského Horního Dvořiště. V Praze studoval práva a pracoval v České tiskové agentuře, kde zakládal a vedl Občanské fórum. Jako novinář prožil pracovně několik let s prezidentem Václavem Havlem.
Díky tomu mluvil s desítkami prezidentů, předsedů vlád, ministrů. Také s papežem a dalajlámou. Román Supl volně navazuje na povídkové knížky Vrahovice 119 a Místečko, v nichž popisuje osudy v českém pohraničí, jež se za války jmenovalo Sudety. Supl je příběh o lásce, ideologii, nenávisti, kariérismu, slabošství, udavačství a naději. Ačkoliv je tu několik střetů podobných řecké tragédii, zůstáváme stále doma. V malých jižních Čechách. Také díky trpkému prozírání, které provází trojúhelník tří učitelů, z nichž každý má jiný světový názor. Jejich cesty se absurdně kříží těsně před Listopadem.
„Když nám vládli komunisté, svět i život se zdály být jednodušší a srozumitelnější. To neznamená lepší. Skoro pořád něco chybělo, proto se tomu začalo říkat nedostatkové zboží, a komunální satira takové nedostatky občas kritizovala. Nejvíc se nedostávalo osobní svobody...,“ píše Bigas v předmluvě a pokračuje: „Občas se ztráceli sousedé, někteří bez rozloučení nepřišli do zaměstnání, některé odváželi v autech bez majáčků z domova policisté bez uniforem.“
Supl je o zmizení jednoho jihočeského učitele 21. srpna 1989. Cestou na ministerstvo školství se připletl do nepovolené demonstrace. Novodobý výlet jako vystřižený z románů o panu Broučkovi ale dopadl chmurněji. Nebyla totiž doba husitská, ale komunistická.
Jiří Bigas se dnes zabývá hlavně podnikáním v mediálním poradenství. Jak hodnotí politickou scénu s odstupem dvaceti let?
„Kdybych měl srovnávat, tak politici v roce 1990 byli méně profesionální, zato více lidští, srozumitelnější a pochopitelnější. I Václav Klaus tehdy působil sympatičtěji než dnes, kdy budí dojem mrzutého staříka, který na potkání každého peskuje. Ale taková byla doba, i když to jen na dobu nesvádím. Ideály jsou pryč a nahradil je tupý pragmatismus, a co horšího – nestydatost (takové zastaralé slovo) a hrabivost, takže pravda a láska zatím nevítězí nad lží a nenávistí, naopak. Tím nechci říci, že bychom měli všichni rezignovat,“ říká dnes Jiří Bigas.

Autor: Antonín Pelíšek, Týdeník Budějovicko, 21. 3. 2012

Jiří Bigas, 1956
Narozen v Horním Dvořišti. Vystudoval gymnázium v Kaplici a Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Pracoval ve Škodaexportu Praha, později v České tiskové kanceláři. Byl prvním zpravodajem ČTK v Občanském fóru, které zakládal, po roce 1989 se stal hlavním hradním zpravodajem. Šéfredaktor Zemských novin a Slova, se dnes specializuje na mediální poradenství. Žije v Praze a v Českém Krumlově.